Klášter
Bratr prvního zašovského kronikáře, rektora při kostele P. Marie zašovské byl členem řádu Nejsvětější 
trojice pro vykupování zajatců. Žil v klášteře ve slovenské Ilavě, později v Praze. Oba bratři velmi usilovali o to, aby klášter řádu trinitářů, mohl vzniknout i na Moravě, při právě budovaném novém kostele v Zašové. Podařilo se a se svolením císaře Karla VI. byl v roce 1725 položen základní kámen nového kláštera. Bohužel, v roce 1783 vnuk Karla VI. Josef II. všechny kláštery tohoto řádu v celé monarchii zrušil.
Klášteru však předcházel kostel a kostelu předcházel příběh poutního místa, příběh obrazu Panny Marie Zašovské:
Každé poutní místo má svou historii, svůj počátek, často dokreslován legendou a nejinak je tomu i v případě Zašové: 
Nejstarší verzi příběhu o vzniku poutního místa Zašová zaznamenal roku 1725 kronikář Jan Bartoloměj Vranečka. Děj legendy je prostý: křesťanský rytíř pronásledovaný nepřáteli zabloudil v neznámých hlubokých lesích. Tři dny a noci jimi marně bloudil. K smrti unaven z posledních sil a v poslední naději sepjal ruce a prosil Pannu Marii o pomoc. V mdlobách pak uviděl Bohorodičku s Dítětem v náručí, jak mu rukou spouští ozdobnou šňůru, vedoucí od spony jejího pláště. Rytíř se s důvěrou chytil podávané šňůry a šel, kam ho P. Maria vedla. Když se ráno probudil, zjistil, že je v jemu neznámé krajině na okraji lesa, nadohled od prvních lidských příbytků. Byl zachráněn. Z vděčnosti pak nechal postavit na tom místě kapličku a do ní namalovat obraz Madony tak, jak ji ve snu spatřil. Obraz Zašovské Madony není žádnou lidovou malůvkou. Jedná se o mistrovské dílo (tempera na dřevě) a pořízení takového obrazu muselo být velmi nákladné. Je zřejmé, že tato zbožná legenda má pravdivý základ: dárcem obrazu byl zámožný člověk – šlechtic (rytíř?) a musel mít nějaký velmi pádný, niterný důvod, aby obraz vystavil právě zde, v prostém valašském kostelíku v Zašové.
Základní kámen současného kostela byl položen 14. srpna 1714. Nový kostel svou prostorností pře
vyšoval potřeby místních obyvatel, byl tedy od začátku zamýšlen jako poutní. Architekt, autor plánů, není znám, provedením stavby byl pověřen mistr Jiří Kocourek z Kroměříže. Kámen na stavbu se bral z nedalekého nového lomu nad vesnicí. Teprve 15. července 1725 byl kostel předán k užívání slavnou benedikací (žehnáním), kterýžto obřad vykonal olomoucký kanovník hr. Jan Matěj z Thurnu a Valsassiny. Do nového kostela pak byl slavnostně přenesen milostný obraz P. Marie Zašovské. Biskupské konsekrace (svěcení) se kostelu dostalo až 29. července 1742 prostřednictvím olomouckého biskupa Jakuba Arnošta z Lichtenštejna. Kostel je koncipován jako j
ednolodní stavba o délce 35 m, šířce 17 m a výšce klenby 16 m (slovy kronikáře Vranečky: „na zdélku 20 sáhú a 3 střevíce, širokost 10 sáhú a dva střevíce a vysokost 8 sáhú a 3 střevíce“).
Věže kostela byly vztyčeny až roku 1768, do té doby měl chrám pouze malou sanktusovou vížku nad presbytářem na hřebeni střechy. Bohužel
již v roce 1871 zachvátil šindelovou střechu kostela požár, když se vzňala chalupa nedaleko stojící. Shořela střech
a kostela i věže, zvony se zřítily a roztavily a na faře shořel veškerý inventář včetně archivu. Kostelu popukaly zdi i klenby, kterými do kostela za deště teklo. Brzy se začalo s opravami. Nová střecha dostala mírnější sklon a byla pokryta pozinkovaným plechem. Věže byly zastřešeny jen provizorně. Současné cibulové báně věží byly dokončeny až roku 1892. Průčelí kostela zdobí krom sochy archanděla Michaela sochy obou zakladatelů trinitářského řadu, mohutný kamenný žerotínský erb a nově také emblém jména P. Marie.
Výstavba nového chrámu znamenala vyřešení pouze jedné části problému, bylo však nezbytné, aby v místě byla stálá duchovní správa. Toho se podařilo dosáhnout v míře vrchovaté příchodem řeholníků a založením kláštera. Stalo se tak především díky nadšení a úsilí zašovského rektora Jana Bartoloměje Vranečky a jeho bratra Václava, který byl členem řádů trinitářů.
Tento mnišský řád, celým jménem Řád bosáků Nejsvětější Trojice na vykupování otroků, založili sv. Jan z Mathy 
(1160 - 1213) a sv. Felix z Valois (1127 – 1212) ve Francii v r. 1198. Zaměřením a posláním členů tohoto nového řádu bylo vykupování křesťanů, kteří upadli do muslimského zajetí. Do našich zemí přišla reformovaná asketičtější větev tohoto řádu, tzv. bosí trinitáři. Nejdříve našli zázemí v Praze, jejich druhý klášter u nás a jediný na Moravě vznikl právě v Zašové.
Zašovští trinitáři pozdvihli materiální i duchovní a kulturní úroveň života obce. Když byl výnosem císaře Josefa II. v roce 1783 klášter zrušen, ukázalo se, že byl jedním z nejchudších na Moravě. Z pořízeného soupisu však vyplývá, že v klášteře byly nalezeny četné přístroje k výzkumu atmosférických a fyzikálních jevů a na 2500 svazků knih.
V menší části bývalého kláštera byla po jeho zrušení zřízena fara a prvním zašovským farářem se stal představený zrušené zašovské řeholní komunity. Spolu s ním zde směl ještě přechodně zůstat kněz, který v té době vyučoval na zašovské škole všechny předměty. Zbývající část klášterního areálu odkoupili soukromníci a budovy sloužily k podnikání. Např. v roce 1898 zde založil Rudolf Schlattauer dílnu na výrobu gobelínů, ze které později, po přemístění provozovny do Valašského Meziříčí, vyrostla prosperující a dodnes fungující firma. Později část budov odkoupila obec a přemístila sem obecní školu. V roce 1901 zakoupil podstatnou část klášterního komplexu vítkovický Spolek sv. Josefa a založil zde ústav stejného jména, který fungoval především jako sirotčinec.
Ústav vystavěl pro své chovanky v areálu kláštera budovu soukromé dívčí školy, kterou vedly Školské sestry de Notre Dame. Sestry zde také provozovaly pro děti zaměstnaných matek mateřskou školu a pro staré a opuštěné starobinec. Zakladatelem ústavu byl tehdejší katecheta v Hranicích na Moravě, pozdější olomoucký biskup Jan Stavěl (1869 – 1938).
Bohužel s nástupem socialismu byl ústav postátněn, sestry jej musely opustit a areál byl využíván jako domov důchodců a následně domov pro osoby s kombinovaným, převážně mentálním zdravotním postižením. Po nedávné tzv. transformaci sociálních služeb byly objekty převedeny do majetku obce Zašová.
